Je to super projekt, kde se věci posouvají kupředu neuvěřitelnou rychlostí a co by se mohlo zdát v indických podmínkách naprosto nemožné, tady se skutečně realizuje. Dělají to hodně dobře, to jsem už dvakrát viděla na vlastní oči.

Když jsem se dozvěděla o možnosti stát se Himálajským patronem a, byť mojí malou silou, pomoci k lepšímu vzdělání děti v Indii, nepřemýšlela jsem aní na chvíli. Jako budoucí pedagog vím, jak je nejen pro dětský rozvoj důležité mít zázemí, vzdělání a ne každý kluk a holka se narodili na místo, kde je všeho dostatek a na co jsme my v České republice zvyklí.
Dostalo se mi také příležitosti odjet do Malého Tibetu mezi tamní děti osobně a věřím, že z této zkušenosti budu čerpat jak v osobním, tak i profesním životě. Protože žijeme sice jen jednou, ale pokud to děláme správně, i to je dost.

Miluji děti a příležitost přispět na jejich vzdělání jsem velmi ráda přijala.

Žijeme ve světě konzumu, materialismu, nekontrolovatelného nadbytku a vykořenění duchovních hodnot. Domnívám se, že je mou morální povinností věnovat alespoň touto cestou příspěvek, který zde znamená pár káviček a který může na druhém konci světa měnit lidstké životy k lepšímu. Investice do vzdělání je snad tou nejlogičtější a nejvhodnější formou pomoci.

Osobní návštěva Ladakhu a poté přednáška o tibetské medicíně a seznámení se s projektem.

Proč jsem se stala Himalájskou patronkou? Existuje hned několik důvodů, ale jeden z nich je absolutně zásadní. Asi by mě ani nenapadlo o tom přemýšlet, kdyby se mi osobně nestalo, že jsem byla v situaci, kdy jsem cítila, že moje vlastní příležitosti jsou omezeny z důvodů, které nemohu ovlivnit. O co tedy jde? Jde o přístup ke vzdělání. Místo boje s větrnými mlýny (v hlavě jistého docenta) jsem se rozhodla svoje prostředky investovat do pomoci lidem, kteří mají ke vzdělání cestu mnohem náročnější než já. Velmi na mě také zapůsobila fotografie žačky Nilsy, kterou pořídil fotograf Jan Strnad, jak i dílo, které Nilza vytvořila na hodinách s Matrinou Trchovou (tak moc, že jsem si ho prostě musela vydražit na benefičním koncertu Martiny v Praze). Těší mě milý, srdečný a také neskutečně profesionální přístup Brontosaurů, kteří umožňují stát se patronem každému, kdo o to stojí. V neposlední řadě mě konečně přesvědčilo také přátelské slovo, okouzlující úsměv a jiskra v oku Jiřího Sázela. Jsem hrdá na to, že se mohu připojit k osobnostem, jež tento projekt podporují.

Vím, kam ty peníze jdou. Byl jsem tam a mám to tam rád.

Vždy mě zajímal osud Tibetu a jeho lidu. Vadí mi že Čína ničí tuto ojedinělou lidskou a duchovní kulturu. A rád bych Tibeťany i jejich kulturu podpořil i když přesně nevím, jakým dílem je zde v údolí zastoupena, A po naší návštěvě také hluboce obdivuji, co ředitel Norbu dokázal vykutat doslova ze skály a kamení. Velice si Vážím toho, co dělá on a jakým způsobem podporují školu lidi kolem něj i  další, např. pan Vivek i vy všichni tady. Rád se tedy přidávám!

Do Indie jsem poprvé služebně zavítal v březnu roku 2012 a když jsem viděl poměry, které zde panují, především pro děti z nemajetných poměrů, tak bylo rozhodnuto, kam budu chtít pomáhat alespoň nějakými drobnými financemi. Zprvu si pamatuji příhodu, kdy jsme cestovali klimatizovaným vozem na Gate of India zde v Mubaji a za oknem našeho vozu na ulici zaklepal chlapec s krásným úsměvem a nabízel nám růže, ohromnou kytici. Kdyby v tu chvíli seděla nějaká žena vedle mě v autě, tak kytici bych okamžitě koupil. Ale jelikož se mnou byl jen kolega, bylo rozhodnuto = chci nějak pomoci. Jednoduchá matematika mě hned ale vrátila na zem. Kdybych každému jedinci v Indii chtěl věnovat po jedné jediné rupii, bych se při miliardě plus lidí nedoplatil…Částka by byla ohromující, asi jako deficit našeho státního rozpočtu :-)

Moje práce je spojena s cestováním, tak tyto nuzné podmínky mám možnost sledovat napříč Indii, ale ono se stačí projet jen ráno do práce a nebo večer domů zpět. V Pune jsem navštívil charitativní výstavu obrazů, fotografií a ručních prací, kde jsem objevil právě Ladak a krásy míst Malého Tibetu. Rovněž při opakovaných návštěvách Darjeelingu mi bylo hned jasné, že Himaláje jsou to pravé místo, kam se chci v budoucnu znovu a znovu vracet. Při poslední cestě do Čech sedím takhle na letišti a plánuji nějakou cestu na sever a v tom na mě z novinek vykoukne článek se Světlanou Nálepkovou a jejím působení společně s dalšími celebritami Brontosaurů v Himalájích. Se zájmem jsem si ho přečetl a tak mě doprovodil na vaše stránky = a bylo jasno, rozhodnuto. Konkrétní projekt, konkrétní místo a jasný cíl podpory, navíc s vynikající patronací V.Havla a Dalajlámy.

pre dobry pocit
pretoze som tam bola a viem ze tie peniaze potrebuju, pretoze si nase deti ani nevedia predstavit, ze by sa mali ucit v hentakych podmienkach a tie indicke to zvladaju v pohode, kedze ine nepoznaju

Byla jsem v Tibetu před více jak deseti lety a tahle země si mě získala - nádherná krajina, lidé a kultura... Byla by veliká škoda, kdyby tohle všechno zmizelo pod rukami Číňanů. Od mojí návštěvy vymýšlím různé způsoby, jak Tibetu pomoci a tenhle projekt je přesně pro mě. Jak řekl i sám Dalajláma na jedné ze svých pražských přednášek, je potřeba podporovat vzdělání Tibeťanů pro zachování jejich kultury. Děkuji za tento úžasný projekt!

Projekt Brontosauři v Himálajích sleduji již řadu let a nadešel čas se také trochu zapojit. A také mě moc zaujala přednáška pana Sázela na Stavební fakultě v Brně.

Ráda přispěji na další rozvoj školy v Mulbekhu, která umožňuje tamějším dětem se kvalitně vzdělávat přímo v oblasti kde žijí, rozvíjet vztah k rodné krajině, uchovávat Tibeckou kulturu a trávit čas se svoji rodinou. Zkrátka podpořit projekt, který má smysl a vím, že peníze jdou na správné místo.

Jsme rádi, že můžeme přispět na dobrou věc.
Vzdělání dětí je velmi důležité, protože děti jsou naší budoucností.
Věříme, že veškeré peníze poputují přesně tam, kam mají…

Myslím že jde o zajímavý projekt o zachování unikátní Tibetské kultury. O podporu konktrétního místa, skutečných lidí. Moc se těším až tam toto léto budeme a svým třem dětem ukáži, jak se tam žije. A to vlastně přispěje i k jejich lepšímu pohledu na svět, takže vlastně taková oboustanná pomoc.

Dva týdny strávené v Ladakhu, při kterých jsem měla možnost poznat Spring Dales Public School, místní komunitu, Mr. Viveka a jeho žáky, mi přinesly do života úplně nové obzory a pohled na svět. Brontosauři tam odvedli velký kus kvalitní práce. Nejde jen o bezhlavé "donorování", ale o systematickou podporu komunity a školy v jejich vlastním rozvoji, a to v souladu s jejich filosofií a životy. Jedině tak je totiž možné, aby škola byla samostatnou a prosperující jednotkou, nezávislou a zároveň kvalitně podporovanou. Je mi ctí moci alespoň trochu přidat ruku k dílu a touto cestou přispět.

We decided to help the project as we think that education is important for world peace.  We like in the project that local people and children not just receiving money, but also they have an opportunity to change their community by themselves.

Pomoc mě nezajímá. Co mě zajímá, je podpora, která znamená zážitek pro obě "zúčastněné" strany. A tohle Brontosauři v Himalájích dělají.

Moje dvě firmy podporují pravidelně školu v Mulbekhu. Celý život jsem se pohyboval v bussiness sféře a chtěl jsem udělat něco dobrého a škola v Mulbekhu se mi zdála jako super volba.

Mám zájem podporovat vzdělání v zemích s těžšími životními podmínkami a jsem ráda, že tamní děti chtějí být taky doktory, protože to je zrovna moje profese.

Protože pomáhat je správné.

..chtěla jsem tam teď na jaře odjet ...  až tam jsem se chtěla rozhodnout komu přispět.. zdravotní stav nedovolil ...tak jsem se rozhodla teď a tady u ntb ... Monika Jankůj

Proč přispívat na internát a školu v Himalájích? Můžu použít vzletný slogan 'abych udělala svět lepší,' ale to nezní ani upřímně, ani moc pravdivě. Přispívat na školu a internát v malé vesnici v srdci Himalájí má smysl, protože každý, bez rozdílu náboženství, kořenů a původu si zaslouží šanci na splnění svých snů. Když jsem navštívila Mulbekh jako brontosauří dobrovolník a viděla jsem vysněná povolání místních dětí, nebyla nesplnitelná. Místní děti nechtějí být manageři ani bankéři,chtějí být učiteli nebo lékaři. To by přece nemělo být tak těžké ne? Ale ono je, protože pro mnohé z nich jsou školy vzdálené mnoho kilometrů cesty horským terénem. Ruku na srdce, kolik kilometrů nachodíte denně cestou do práce/školy? Internát a škola v Mulbekhu dětem umožňuňují nabýt jednu z nejcennějších věcí v dnešním světě - vzdělání. Příspěvkem na projekt vidím možnost přiblížit děti splnění jejich snů, protože je přece tak trochu nefér, že já si sny splnit mohla, jen proto, že jsem se nenarodila na odlehlém místě. Právo snít a své sny plnit má přece každý.

Nejlepší investice je podle mě vždy do vzdělávání. Já se do toho svého snažím investovat stále. Každý by měl mít možnost se kvalitně vzdělávat a proto jsem se rozhodla pomoci.

Dívat se dál než jen ke svým vlastním dveřím, a pomáhat tam kde to dává smysl.

Školu v Mulbekhu a jejího ředitele sleduji už čtyři roky. Vidím, že vnější pomoc (u mnohých projektů diskutabilní) tam dopadá na úrodnou půdu, a to včetné té finanční (která bývá ještě diskutabilnější).

 Rád podpořím dobrou věc a projekt, který opravdu pomáhá.

 Věřím, že to má smysl a to mi dělá radost. Tu pak můžu předat někomu dalšímu a ten ji snad pošle zase někam dál a třeba se mi někdy vrátí nebo doputuje k vám =).

Jirku Sázela znám mnoho let, k Brontosauru mám blízký vztah a přijde mi, že je nutné pomoci zachovat tibetskou kulturu.