Audience u dalajlámy, aneb moje léto v Malém Tibetu - Kateřina Krejčová
Jak jsem se stala dobrovolníkem
Projekt Brontosauři v Himalájích mě zaujal už před několika lety. Teprve letos se naskytla příležitost se zapojit a odjet učit matematiku děti prvního stupně. Do Mulbekhu, zapadlé himalájské vísky kdesi v Malém Tibetu.
Tři víkendová setkání s koordinátory a ostatními dobrovolníky mě teoreticky připravila na výuku, kulturu, stravování, hygienické podmínky, ale už předem bylo jasné, že skutečnost bude o mnoho silnější.
Navíc se rýsovala možnost, že by dlouholeté působení dobrovolníků ocenil i samotný dalajláma a přijal nás k osobní audienci.
Dělat radost dělá radost
Malý Tibet je úplně jiný svět. Nikde jinde jsem neviděla tak veselé a šťastné děti. A hluboko v nitru cítím, že přesně takové by měly děti být. Každé ráno nás vesele zdravily, každé naše slovo, hru, experiment hltaly s nadšením a touhou po nových znalostech. Největší radost jim uděláte domácím úkolem.
Naprosto se to nedá srovnávat s českým školstvím. Děti v Indii jsou vděčné, že mohou chodit do školy. Některé docházejí denně mnoho kilometrů a cesta do školy jim trvá pěšky třeba i dvě hodiny.
Hlavním posláním soukromé školy Springs Dales Public School (SDPS) v Mulbekhu, ve které jsem působila, je poskytovat kvalitní vzdělání dětem v jejich přirozeném prostředí. Dříve totiž často docházelo k tomu, že movitější rodiče posílali svá dítka na studia do měst (Lehu, Dillí), a ta pak neviděla své rodiny i několik let. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že SDPS je opravdu dobrá škola, která se snaží dát dětem co nejvíce.
Skutečnou realitu života na ladackém venkově jsem zažila během pobytu v rodinách dětí ze školy. V každé rodině jsme bydleli týden a samy děti si mohly vybrat dobrovolníka, kterého do své rodiny pozvou. Jako cizinec jsem byla váženým hostem a díky projektu mě lidé z vesnice nepovažovali za turistu a dali mi nakouknout pod pokličku všedního dne.
Cítila jsem se tam krásně. Jak přirozený může život být bez technických vymožeností západního světa. Když mají lidé na sebe čas, jeden druhého si váží, ctí rodinu a staří lidé jsou chápáni jako studnice moudrosti, nikoli jako někdo, kdo současnému světu už vůbec nerozumí.
Někteří dobrovolníci pobyt v drsných podmínkách nesli hůře, ale já škopek se studenou vodou na mytí a díru v zemi za domem místo toalety i sprchy současně nepovažuji za otřesné hygienické podmínky. Zvlášť když některé rodiny mají svou díru důkladně zametenou ;).
K jídlu bylo každý den to samé – k snídani placky a zelenina, k obědu rýže, čočka, brambory a zelí a k večeři rýže se zeleninou. A já, původem masožrout, jsem se olizovala až za ušima a jídlo patřilo mezi jednu z mnoha věcí, kvůli kterým bych v Ladakhu nejradši zůstala.
Audience u dalajlámy
Konečně nastal ten toužebně očekávaný den. Vstávali jsme časně zrána a jeli do školy, kde se audience konala. Dlouze jsme nacvičovali, jak se v přítomnosti Jeho svatosti chovat, a řešili, jaké otázky mu položíme. Pak chodbou zašumělo „Už jde!“ a všichni jsme byli najednou obrovsky nervózní. Úplně nejvíc ale pan ředitel Norbu a učitel Chamba z mulbecké školy, kteří se této významné události mohli účastnit s námi.
Čekala jsem, že přijde osobnost, jejíž aura vyplní celou místnost a my nebudeme schopni slova. Místo toho přišel veselý a přátelský stařík, z něhož čišela radost. Cítila jsem, že on je tam pro nás a chce si s námi povídat s opravdovým zájmem. Celý rozhovor se točil kolem tématu pomoci. Jak mohou lidé pomáhat, kdy pomáhání může spíš škodit a jak může člověk pomoci sám sobě. Mě osobně nejvíce zasáhla jeho věta „Miluji lidský úsměv. Občas se na někoho usměji a on se zatváří jako bubák…“ A já už se nechci dál tvářit jako bubák, a tak se usmívám čím dál víc.
Malý Tibet je úžasné místo s přátelskými lidmi, které vás změní. Rozhodně se tam chci zase brzo vrátit.
